Multi-level governance z pohledu obcí
Multi-level governance neboli víceúrovňové vládnutí odkrývá hierarchický pohled na vládnutí na daném území. Tento pojem se začal hojněji používat především v souvislosti s Evropskou unií, ale má svůj význam i na národní úrovni.
V tomto článku prozkoumáme tento úhel pohledu podrobněji.
Byť jsou u nás obce ze zákona základním územním samosprávným společenstvím občanů, mají vlastní majetek, vystupují v právních vztazích svým jménem a pečují o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů, jejich chod částečně ovlivňují i jiné instituce. A to je právě důsledek víceúrovňového vládnutí.
Hierarchie vládnutí
Obce jsou u nás na nejnižší úrovni vládnutí. Mohou v samostatné působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, které nesmí být v rozporu s platnými zákony. Je tedy evidentní, že na území obce vykonává vládu i nějaká vyšší instituce, v tomto případě Vláda ČR. Ústava definuje ještě tzv. vyšší územně samosprávné celky, které nazýváme kraji. Jak obce, tak kraje mají svá zastupitelstva, která vládnou na svém území podle zákony přesně definované pravomoci jejich samospráv. Kraje však nejsou nadřízené obcím, což hierarchický pohled na vládnutí trochu komplikuje.
V praxi další zmatení v hierarchickém modelu vládnutí způsobuje náš smíšený model veřejné správy. Kraj je v mnoha oblastech výkonu státní správy odvolacím orgánem, nicméně v oblasti samosprávy jsou obce opravdu zcela svéprávné a samostatné. V rukou starostů a zastupitelů obcí je opravdu velká zodpovědnost.
Na národní úrovni je vládnutí celkem jasné a jako další prvek hierarchie jsou pro nás od roku 2004 vlastní i orgány Evropské unie.
Role mikroregionů a MAS
Ale aby to nebylo tak jednoduché, máme zde ještě neziskové organizace, z nichž některé mají významný podíl na rozvoji území. Jedná se o mikroregiony a místní akční skupiny.
Mikroregiony jsou účelová spojení obcí, s cílem společné realizace projektů přesahujících hranice jedné obce. Jejich význam a možnosti jsou u nás stále nedoceněné.
Naproti tomu místní akční skupiny (MAS) musí být na obcích nezávislé a většinu rozhodovacích práv v nich má z principu soukromý sektor. Evropská unie tyto subjekty uznává jako významné hybatele rozvoje území a poskytuje jim nemalé finanční prostředky. I přes prokazatelné přínosy MAS jsou ještě obce, kde se na jejich činnost dívají nedůvěřivě.
Jestli můžeme mikroregiony a MAS zahrnout do modelu víceúrovňového vládnutí nám napomůže definice Kohler-Koch, která se tomuto tématu dlouhodobě věnovala. Ve své knize „European Multi-Level Governance: Contrasting Images in National Research“ píše, že institucionalizované vládnutí musí mít k dispozici nástroje vydávají příkazy (zákony, vyhlášky, nařízení), zároveň donucovací prostředky (soudní systém, který je oprávněn určovat sankce, policie) a také nástroje pro regulaci a usměrňování výměny společných cílů a tužeb občanů, tj. různé formy komunikace s občany.
Je otázka, zda můžeme dotační programy MAS a smlouvy mezi obcemi, na jejichž základní jsou realizovány projekty mikroregionů, považovat za prvky vládnutí. Najdeme zde účel projektu a podmínky (příkazy), částečně i donucovací prostředky ve formě sankcí při nenaplnění cílů projektu. U MAS je navíc důležitým aspektem komunitní přístup, vycházející z definovaných potřeb místních občanů. Na rozdíl od obcí a zejména národních vlád jsou však vynucovací prostředky těchto neziskových organizací relativně měkké.
Evropská unie
Na úrovni EU rozeznáváme jak Evropský parlament, tak Evropskou komisi (EK) se zákonodárnou iniciativou. Jedná se o nařízení EK, která na nás všechny často velmi nepříjemně doléhají. Na Evropské úrovni je dostupný i Evropský soudní dvůr, který řeší jednotlivé státy nepodrobující se těmto nařízením a smlouvám mezi členskými státy EU.
Ovšem mnohem účinnější nástroj, který EK používá na prosazování svých politik, jsou dotace z Evropských strukturálních a investičních fondů (ESIF). A to v pozitivní formě, že jsou tyto nemalé finanční prostředky směrovány do oblastí evropských politik, do kterých se v poslední době mohou členské státy už jen „trefovat“, nikoliv je definovat. Nebo v negativní formě, která tak není vidět, a to hrozbou zastavení dotační podpory v případě, že se vláda zdráhá nějaké opatření do národní legislativy implementovat.
Občané se mohou také zapojit do různých debat a prostřednictvím volených poslanců podávat návrhy na legislativní úpravy. V praxi však vidíme, že zde je největší demokratický deficit. V EU ve skutečnosti rozhoduje Evropská komise ovládaná blíže nespecifikovanými zájmy. Názory, které EK nechce slyšet, jsou velmi umně umlčovány. A moc to nemůže ovlivnit ani volený Evropský parlament, jehož pravomoci jsou vůči EK stále nedostatečné. Navíc procesní zahlcení europoslanců řadou nepodstatných úkolů je možná taktikou, která jim brání cíleně se věnovat opravdu zásadním věcem.Pro shrnutí jsem se pokusil princip víceúrovňového vládnutí v ČR popsat v přiloženém zjednodušujícím diagramu.
Co z toho všeho pro nás vyplývá? Náš život ovlivňují rozhodnutí institucí, které jsou velmi daleko. To, že je nějaká instituce daleko, by ovšem nemělo znamenat, že její činnosti nebudeme věnovat pozornost. Jako občané, případně představitelé některé z úrovně hierarchického vládnutí bychom měli mít stále na paměti, co je účelem vládnutí. Jak hezky říká Kohler-Koch: „Celým smyslem vládnutí je vytvářet takové společenské prostředí, které vede k naplnění potřeb občanů, kteří na daném území žijí.“ Sami si řekněme, které instituce to naplňují a které se od svého účelu vzdalují. Občan má mnohem více možností jak veřejný život a chod vládních institucí ovlivnit, než jen jednou za pár let hodit hlas do volební urny. Starostové obcí, hejtmané a zastupitelé obcí a krajů mají možností ještě více.
Autor se dlouhodobě věnuje principům strategického vládnutí. Je mj. předsedou MAS Společnost pro rozvoj Humpolecka. Pravidelně publikuje na portálu Policy.eu.